Liščí nora v ohrožení

Když jsem se potkal s herečkou Ljubou Krbovou v klubu divadla Bez zábradlí, uvítal mne otevřený a upřímný úsměv ženy, která v životě ledaccos zažila, ví, co chce, a hlavně – má toho ještě hodně před sebou.
Oblíbená Anička Lišková ze seriálu Ulice se setkala s nevěrou. Je klamána a musí se s tím vyrovnat, což je záležitost, kterou mnoho diváků zná z vlastní zkušenosti… Máte pravdu. Bohužel podobná situace je velmi běžná nejen v seriálovém ale i v reálném světě. Někoho to teprve čeká, jiný už má takovou zkušenost za sebou a někdo v tom zrovna lítá. Mě osobně se na Ulici nejvíce zamlouvá šíře postav, které ji zabydlují. Jsou tam rodiny s dětmi v různém věkovém rozptylu, různě staré páry, mezilidské vztahy se řeší v nejrůznějších věkových i sociálních rovinách, takže i divácká obec je ohromně různorodá. Dokonce se na seriál dívají i moji malí synovci. A fanoušci nás také pravidelně přesvědčují o své vytrvalé spokojenosti tím, že nás odměňují v anketách popularity různými trofejemi. Velká různorodost figur je rovněž šťastnou volbou z hlediska dlouhodobého pokračování Ulice. Pokud máte jedno prostředí, byť atraktivní, po nějaké době se okouká a vyčerpá. Kdežto u nás vždycky vypluje do popředí nějaký příběh a po čase se zase stáhne do pozadí a nastoupí jiný. Takže doufám, že se neokoukáme a nepřejíme.

Jak prožíváte příběhy rodiny Lišků?
Rodina Lišků, které říkám důvěrně „naše liščí nora“, prožívá zlé časy, ale paradoxně z toho mám radost. Zpočátku jsem měla strach, že Anička bude ta hodná, trpící, ale trpělivá – což nejde vůbec dohromady s mojí reálnou povahou. Nicméně scenáristé mi slíbili, že Anička přitvrdí a že uvidíme, co to s ní udělá. I tichá voda se občas dovede vzedmout a vyvracet kameny.

Scenáristé tedy respektují názory a návrhy herců?
Ve chvíli, kdy je exponovaná linka příběhu vaší postavy, spolupráce se scenáristy i s dramaturgy se zintenzívňuje a je velmi dobrá. Zrovna minulý týden jsme měli schůzku, kde nám řekli, jak se budou naše figury vyvíjet zhruba do prázdnin, což je velmi důležité například proto, abych věděla, jak si mám rozložit svoje herecké síly, abych nevyplácala všechnu munici už na začátku, a pak, když děj vygraduje, najednou neměla z čeho střílet. A mohu prozradit, že munice různé ráže bude vystříleno poměrně dost. Známe to přece ze života: když se vztah dostane do krize, nastanou různé peripetie, záchranné akce a podobně.

Setkáváte se často s názorem, že se scény z Ulice shodují se skutečným životem?
Nedávno jsme byli na návštěvě u přátel, kteří mají doma právě maturujícího syna. Shodou okolností se jmenuje Matěj, stejně jako seriálový Matěj Jordán. A bylo mi řečeno, že hlášky, který zaznívají v seriálu, jsou jako přes kopírák od těch, které slýchávají od svého reálného synátora. A abych byla úplně upřímná: i já sama jsem se samozřejmě setkala se situací, kdy se můj mužskej momentálně zbláznil, a řešila jsem, jak se k tomu postavit. Asi vás teď zajímá, jestli bych měla podobný styl chování jako Anička Lišková. Jsem člověk poměrně emotivní až eruptivní, ale když jde o vztah, na kterém mi opravdu záleží, jsem schopna být velice trpělivá. Nicméně když se pak ledy prolomí, není už cesta zpátky.

Vaším partnerem je spisovatel Ondřej Neff. Jak se žije s inteligentním mužem po boku?
Zábavně. „Vyfasovala“ jsem ho naštěstí už ve zralém věku, takže jeho nejostřejší hrany už byly obroušeny, ale občas se i jeho rovněž eruptivní povaha projeví. Naštěstí máme oba velký pud sebezáchovy, takže pěstujeme takzvanou houpačku. Což znamená, že když jeden z nás má svou erupci, druhý velmi zlehka našlapuje, uklidňuje, chlácholí… Zatím se nám tento recept docela osvědčuje a mohu jej jen doporučit.

Už vás přesvědčil, že svět science fiction je ten nejlepší?
Samozřejmě. Už jenom proto, abych si mohla přečíst jeho knihy a mohli jsme si o nich povídat. On přece také chodí na má představení. A jsme obapolně velice upřímní kritici, což je skvělé, protože od koho už máte chtít slyšet kritiku, když ne od toho, kdo to s vámi myslí dobře? Navíc Ondra má velmi dobré pedagogické schopnosti, takže dokáže vše říci velmi přesně a tak, že to pochopíte. Což se projevuje třeba i na mém fotografování, které mne neobyčejně začalo bavit a dnes mě těší, že moje fotky mají i docela dobrý ohlas.

Jak jste se dostala k fotografování?
Focení a vyvolávání fotek mne bavilo vždycky, ale fotila jsem si jen pro sebe a ryze amatérsky. Pak jsem měla jiné starosti a focení ustoupilo stranou. Když jsem se seznámila s Ondřejem, velmi intenzivně se věnoval mimo jiné i testování různých foťáků. Měla jsem tedy volbu: buď při našich procházkách dělat stojan na fotoaparáty a objektivy, anebo začít fotit také. Druhá varianta se mi pochopitelně zamlouvala mnohem více, a tak jsem zvolila šílenství ve dvou.

Vaším dalším koníčkem jsou bojová umění. Která jste vystřídala?
Začala jsem cvičit tai-chi, ale posléze jsem potřebovala trošku expresivnější styly, takže jsem chvíli dělala šaolin, ale zjistila jsem, že je ale nad mé možnosti (přece jej nejsem dvacetiletý bojovník). Skončila jsem tedy u wudangu. Ale je dobré si říci, že není ani moc podstatné, jaký styl děláte, protože všude se učíte různé sestavy cviků beze zbraní a se zbraněmi, nejdůležitější je vždycky učitel, který vás osloví a zaujme. Ovšem tak je to ve všem, nejenom v bojových uměních.

Co vám toto cvičení, nebo jak vy říkáte trénink, dává?
Relax, soustředění, zklidnění i naopak bojovnost, vybití energie, které já osobně hodně potřebuji. Někdy si připadám jako papiňák, kterému nadskakuje ten ventilek nahoře. Na druhé straně včera jsem si dala dvojnásobný trénink a dnes se mi velmi špatně vstávalo. Ale víte, co je podstatné nejen bojových uměních, ale na čemkoliv, co vás baví? Pro každého je to něco jiného: pro někoho je prima hrát na zobcovou flétnu, pro jiného třeba cvičit s obručí, ale důležité je najít si něco, co vám dělá radost. Protože když jste sám se sebou v pohodě, jste pohodový i vůči ostatním.

Jiří Renč, foto: Marie Votavová a TV Nova