S manželem hrajeme jedůvky / Kdy měli andělé plnou polní?

Herečku LJUBU KRBOVOU v současné době nejvíc zaměstnává natáčení seriálu Ulice, zkoušení nové inscenace Sleeping Around ve Strašnickém divadle, a ve volných chvílích cestování.
Rozhovor jsme proto začali posledně jmenovaným tématem. A že bylo o čem povídat!

Kam vedla vaše zatím poslední cesta?
S Ondřejem (manželem Ljuby je spisovatel Ondřej Neff – pozn. redakce) jsem jela o letních prázdninách do Jižní Korey. Byl tam totiž pozván na velký sci-fi filmový festival a já se k němu přifařila. Jednalo se o velmi zajímavou cestu už proto, že je to zvláštní asijský svět „sám pro sebe“. Korejci se za několik desítek let vypracovali na dvanáctou nejvyspělejší ekonomiku světa a jsou na to patřičně hrdí, což je však zároveň zavázalo ke zvláštnímu perfekcionalismu. Mají pořád pocit, že musí být ve všem nejlepší, čímž pak někdy dochází k hodně legračním situacím.

Jako například?
Třeba v Soulu jsou strašně levné taxíky, proto jsme spíš než městskou dopravu používali je. Vždycky jsme si předem nechali ve znacích napsat adresu, kam chceme dovézt. Jenže ne každý tamní taxikář je gramotný... Nikdy vám však nepřizná, že neumí číst a že neví, kam má vlastně jet. Když pak dva Češi, kteří se po Soulu pohybují teprve tři dny, navigují domorodce v desetimiliónovém městě, aby se dostali do hotelu, je to celkem pěkné dobrodružství. Nakonec jsme ale do cíle dorazili, i když, pravda, se značným zpožděním. (směje se)

Je o vás známé, že ráda fotografujete. Jaký jste si z této cesty přivezla nejcennější snímek?
(zamyslí se a po chvíli začne vyprávět) Ještě před odjezdem jsem se dočetla, že je v Korey možné dobrovolně pobýt v budhistickém klášteře. Tomu jsme s Ondřejem samozřejmě nemohli odolat. Jednalo se o hrozně zajímavou zkušenost, lidé tam tak totiž řeší těžké životní situace a osobní problémy. Bydleli jsme tři dny v jednom klášteře v horách, kousek od Soulu, se skupinkou korejských teenagerů. A teď už se dostávám k tomu, proč to takhle rozsáhle popisuju. (usměje se) V době našeho pobytu bylo zrovna období dešťů, které dovede navodit hrozně zvláštní krásnou atmosféru. Když jednou na chvíli přestalo pršet, šla jsem si zacvičit k  tůni u vodopádů. A tam, v růžovém klášterním stejnokroji seděly pod velkým černým deštníkem tři holky – dvojčata a jejich kamarádka. Vypadalo to jako když plují na lotosovém květu. Prostě nádherná výtvarná situace, které nešlo odolat.

S manželem vás tedy mimo jiné spojuje záliba v cestování. Naučila jste ho už ale chodit do divadla, které mu prý kdysi maminka trochu zprotivila?
Už chodí rád. Sice mě nejprve podrobí křížovému výslechu o jaký kus že se to jedná, jestli je to veselé a zda v tom nehrají žádní blbci, ale pak je mnohem shovívavější divák než já. Většinou mívá výtky jen k textu, já naopak k hereckým výkonům. Své profese prostě nezapřeme.

Takže byste nějakou kritiku dali dohromady?
Jasně, hravě. Kolegové by si kolikrát vyslechli pěkné věci. (směje se) Občas při cestě z divadla spolu hrajeme jedůvky. V tomhle jsme velmi podobní. Dovedeme se totiž nadchnout pro dobrý film nebo představení, a pak ze sebe třeba i půl hodiny chrlíme superlativity, ale běda, pokud se nezadaří a máme pocit, že do toho zúčastnění nedali, co měli. Pak nastává chvíle pro již zmiňované jedůvky a předstihujeme se, kdo dá lepší. V tu chvíli bych nechtěla být muškou v našem autě.

A kdo z vás při těchto hrátkách vítězí?
Ondřej je chytřejší, ale já jsem zase ženská. (směje se)

Nyní hrajete v několika inscenacích Strašnického divadla většinou po boku o generaci mladších kolegů. Po jaké době jim nabízíte tykání?
To je hodně individuální. V tomhle případě dám hodně na své pocity, tzv. citlivé anténky, o kterých jsme my ženské přesvědčeny, že bezchybně fungují a rozpoznají ten správný okamžik. S některými mladšími kolegy si proto dlouze vykám, s jinými si poměrně rychle tykám. Pro mě ale tykání není automaticky výrazem větších sympatií, kolikrát se totiž jedná spíš o čistě technickou záležitost. Mnoha lidem také vyjadřuji svým vykáním respekt a úctu. Třeba pan Skopeček mi už několikrát nabízel tykání, jenže mě baví mu říkat „mistře“.

Když jste zmínila pana Jana Skopečka, prozradila byste mi, jak to bylo s jeho úrazem při jedné z repríz inscenace Údolí včel, v níž spolu hrajete?
Tehdy měli andělé zrovna plnou polní, protože se naštěstí nezabil. Já se právě převlékala za scénou a když jsem uslyšela tu strašnou ránu, přemýšlela jsem, co to tak asi bylo. Jenže jsem si nemohla vybavit žádnou věc, která by při pádu způsobila takový rámus. Představení jsme tenkrát dokonce dohráli! Pan Skopeček je totiž profesionál v tom nejlepším smyslu a spadnul v momentě, kdy dořekl svoji poslední repliku v roli. Někteří z nás se o tom neštěstí dozvěděli až na děkovačce. Přišel na ni se zakrvácenou hlavou, což byl šok pro všechny. Kluci ho samozřejmě hned naložili do auta a odvezli do nemocnice. Ostatní zůstali v divadle a čekali na zprávy. Když už jsme věděli, že z toho budou jen hematomy a „železnej dědek“ vydrží, přišla řada na šprýmy. K těm se přidal i pan Skopeček se svojí nezapomenutelnou SMS, která zněla nějak takto: „Dědek je dlouhej, země je zmrzlá, než se vykope díra, bude to ještě chvíli trvat“.

Byla tohle nejhorší katastrofa, se kterou jste se při představení setkala?
Podobných úrazů jsem samozřejmě zažila víc, ale výška, z níž spadl on byla asi největší a když k tomu připočteme ještě jeho osobní výšku, jednalo se fakt o dost pěkný volný pád. Navíc je i nejstarším kolegou, který se rozhodl takto létat. (směje se) Takže pan Skopeček drží v tomto ohledu jistě prvenství.

Jiří Landa