Mám radost, že jste si udělali čas a navštívili moji stránku. Je malým vítězstvím mého souboje s počítačovou technikou a tak doufám, že se bude zlepšovat postupně s mými pokroky. :-) Pro stejně (ne)zdatné přidám malý návod: základní informace o mně jsou zde, filmografie a jiné zločiny zanechaly stopu zde, novinářský pohled na mne najdete zde, učesaná, nalíčená a usměvavá jsem zde a všelicosy bude asi nejčastěji obměňovaná a doplňovaná rubrika mých fotografických pokusů, tam mám svoje fotografické galerie.

 
 .smmmm

Jsem bojovnice!

Jsi héééérečka od přírody?
Ondřej občas říká, když nějak emotivně zareaguji: „No jo, dramatická umělkyně!“ A já mu na to odpovím: „Kdepak, já jsem pouze emotivní žena!“ Ale myslím si, že nejsem úplně typická herečka, protože mne na té profesi nejvíc baví zkoušení, hledání, práce samotná a strašně mne otravují doprovodné věci včetně předpokládaného chování co se týče rozebírání všeho až na dřeň. Některé kolegyně si rády povídají a k tomu patří i drobné zákulisní intriky a zakládání koalic a protikoalic a to jsou věci, které sice k tomu povolání patří, ale jdou mimo mne. Proto mi vyhovuje být na volné noze; jakmile je člověk v pevném angažmá, tak se tomuto nelze vyhnout.

Co tě vedlo k tomu, že ses dala na herectví?
Tak to je asi ta herečka od přírody, protože už babička s dědou mi vykládali, že jakmile jsem uměla první básničky, tak už jsem stála v kuchyni na židličce a deklamovala je a milovala jsem potlesk příbuzných. Takže tomu asi nešlo zabránit, i když mí rodiče doufali, že mne to s pubertou přejde a budu se věnovat nějakému řádnému povolání. Rodiče hráli ochotnické divadlo, bráchové točili, tak čemu se pak divili? Ovšem kuriózní je, že Martin, který hrál třeba v seriálu My dva školou povinní, je teď ředitelem firmy a má to řádné občanské povolání. A já se potuluji po divadlech, po televizích a dabingových studiích… Já si tě pamatuji ještě z doby, kdy jsi hrála v Divadle E.F.Buriana. Jak na tohle období vzpomínáš? Se smíšenými pocity. Do toho divadla jsem přišla v osmnácti letech; tehdy je člověk velké tele. Moje další nejmladší kolegyně byla o dvanáct let starší. Dovedeš si představit, jakou ze mne měli legraci? A já s těma svýma velkýma vykulenýma očima… A všechno jsem brala vážně. Jsem ale vděčná za obrovské herecké příležitosti, které jsem jako mladá naivka dostala; zahrála jsem si svého Shakespeara, Moliéra, byla to obrovská průprava… leč musela jsem hrát i v politických kusech, které byly poplatné té době a které mne vůbec netěšily. A samozřejmě k tomu divadlu patřily i ty zákulisní záležitosti, které jsem neměla ráda… Byla jsem holka mladá, citlivá a hodně nocí jsem probrečela.

Měl na tebe některý tvůj kolega nebo spolupracovník zásadní vliv?
Dlouho jsem neměla moc štěstí na režiséry a pokud jde o divadlo, tak pro mne bylo naprosto zásadní setkání s režisérem Lubošem Pistoriem, ačkoli jsme se potkali jen jednou na hře Karola Sidona Shapira, kde jsem měla asi čtvrthodinový monolog. Takže se mnou pracoval sólo. Pro mne to byla vysoká škola herectví a dozvěděla jsme se od něho hrozně moc. Proto říkám: před Pistoriem a po Pistoriovi. On byl pro mne totální zlom. Vysvětlil mi, že přístup k divadlu podle Stanislavského, kterým jsme u nás v divadle mnohdy zanesení, je úplně starý, špatný a je třeba se inspirovat hereckou technikou ve filmu, kde jsou rychlé střihy. Není to tak pohodlné, ale je to i pro diváka vděčnější. On chce být překvapovaný, nepotřebuje vidět, že se madam chystá trpět, nemusí sledovat pětatřicet vteřin, že zavzlyká. Ať ho to dostane, překvapí, ať je to pro něho silný zážitek. A za tohle jsem Luboši Pistoriovi vděčná.

Jak se na herecké profesi podepsala revoluce?
Když přišla revoluce, tak byli všichni zvědaví, co se bude vlastně dít. Šly fámy, že se divadla budou rozpouštět, specializovat – jedno na drama, další na muzikály… a že se herci budou najímat na jednotlivá představení, takže se bude chodit na castingy. Ve svých kolezích jsem cítila: „Panebože, jenom to ne!“ a já jsem si říkala: „Zaplaťpámbu, nebudou rozhodovat kamarádšofty!“ Ano, chci chodit na casting, chci mít svobodnou vůli rozhodnout se, že mi stojí za to absolvovat právě tenhle projekt! Samozřejmě to tak neskončilo, protože většina z nás má ráda to svoje jisté. Nakonec bylo několik divadel stejně rozpuštěno, i to naše, a my herci jsme se ocitli na dlažbě. Každý to nesl jiným způsobem. Třeba Michal Pavlata potkal ředitele nejmenovaného pražského divadla zeptal se: „Máš tam horší herce, než jsem já?“ „Samozřejmě!“ „Tak je vyhoď a vezmi mne!“ „No počkej, to nejde!“ „Proč ne? Až za tebou takhle přijde Bartoška, tak vyhodíš mě a vezmeš Bartošku!“

Jak sis poradila ty?
Zůstala jsem na volné noze a od té doby jsem na ní pořád. A myslím, že to tak i zůstane, protože se mi to zalíbilo. Má to dva aspekty; to, že si na tebe v jednu chvíli už nikdo nemusí vzpomenout a pro divadlo skončíš – ale zase můžeš jít do projektů, které tě zajímají a nemusíš sledovat ferman a říkat si: „Já budu zase zkoušet s tímhle pitomcem,“ nebo „Zas bude na mne plivat tenhle kolega.“ Je to tak i tak. Momentálně spolupracuji se Strašnickým divadlem, kde nikdo nejsme v angažmá. A je to přesně model, který se mi líbí a jenom se modlím, aby to takhle zůstalo co nejdéle, protože vím, že zázraky mají nějakou expirační lhůtu. Jak jsi na tom s filmem? Mám pocit, že jsi jich moc nenatočila… Čím to je, že v poslední době obsazují režiséři pořád ty samé herce? Nejčastěji mi připomínají Konec starých časů, Lotranda a Zubejdu… jediný film, ve kterém jsem měla hlavní roli byl Holčičky na život a na smrt a ten neměl velký divácký úspěch ani odezvu u kritik, takže vlastně jako bych ho nenatočila. Mám dojem, že se film zakuklil do kukličky jednoho živého organismu jako je třeba jedno divadlo. Režiséři už vědí, že když bude hrát slečna Vopršálková a pan Vocásek, tak to bude takhle, vědí, co od nich mohou očekávat, zkrátka jedou na jistotu, nechce se jim moc riskovat. Navíc jsou v té kukle přátelské vztahy, takže na place je to príma, není to žádný nervák…

…je to zkrátka fabrika…
Neřekla bych, že je to fabrika, ono je to takové příjemné. Nač jít proti srsti. Ale já myslím, že skutečné uspokojení z profese je hledání nebo překonávání překážek sám v sobě a ten pocit, že se to povedlo je skvostný a když se to nepovedlo a já to přežila, tak je to taky dobré. Proto netoužím po kamenných portálech a jsem ve Strašnicích. Teď budeme zkoušet hru, která je tak těžká… a já si říkám: „Máš to zapotřebí? To tě bude stát nervů!“ Že to vyjde, je tak na deset procent. Je to dramatika, která se tady nedělá, my to neumíme, je to jen ve dvou lidech, nikdo ti tu káru chvíli nepodrží… ale je to výzva! A já si říkám: dokud mám sílu do takové výzvy jít, tak je to dobré.

Fenoménem doby jsou ovšem seriály, které se ti také nevyhnuly…
Občas se mne tví kolegové ptají: „Nevadí vám, že jste definovaná jako seriálová herečka?“ A já na to: „Nevadí vůbec!“ Zaprvé kdo není a zadruhé jsem v seriálech dostala hodně hezkých hereckých příležitostí. Seriálu Ulice vděčím za jedno; velkým herečkám, které jsem vždycky jenom dabovala, jsem záviděla jejich samozřejmost před kamerou. A to si může člověk dovolit jenom tehdy, když je před tou kamerou minimálně sto dnů v roce. Díky tomu, že čtyři roky točím Ulici, tak už nemusím hlídat, abych si došla do světla, pohlídala si kameru… To už mne nezatěžuje. Když se rozsvítí červená, nezačnu se klepat a nevyschne mi v puse, už si to užiju. A to je hrozně hezký pocit. Fakt mne to baví. I když si říkávám – když vstávám v půl čtvrté, abych v šest byla na place: „Mám já tohle zapotřebí?“ Co děláš, když právě nehraješ, nedabuješ nebo nejedeš v půl čtvrté ráno na natáčení? Pořád něco dělám! A řádky mých koníčků se rozšiřují. Tyhle prázdniny jsem strávila částečně fotografováním s mým mužem v Koreji, částečně na soustředění wu-shu s učitelem přímo z wudangského kláštera, který mi dal tak do těla, že jsem si myslela, že se na některé hodiny ani nedobelhám… a zbytek času jsem obětovala budování meditační zahrádky na naší zahrádce. Mne baví pořád něco dělat – naštěstí jsme v tomhle s Ondřejem stejní. Říkáme si, že kdybychom jeden nebo druhý měli pohodlnější protějšek, tak by nás zabil. „Jste nechutně akční,“ říkává má dcera.

Musím se vrátit k tvému bojovému umění, k wu-shu. Děláš ho pomalu dvacet let, ne?
Dvacet ne, ale tak dvanáct, třináct ano. Vždycky jsem dělala nějaký sport; klasický balet, novodobé tance. Lyžuji, snowboarduji, jezdím na kole… měla jsem i windsurfingovou epochu. Windsurfing je skvělý sport, ale strašně složitý. Musíš ty krámy naložit, jedeš někam na vodní plochu, pak to hodinu strojíš, mezitím přestane foukat vítr, ty sedíš na břehu, jsi naštvaná, zase to naložíš na auto a jsi naštvaná, protože jsi se ani nesvezla. Kdežto na kolo si sedneš a jedeš.

To je pravda, ale nicméně mi prozraď, jak přišlo wu-shu…
Jednou jsem viděla v parku cvičit tai-chi a říkala jsem si: „Co to tam ti lidé provádějí? Tancují?“ Tak jsem zeptala a ono to bylo tai-chi, umění dlouhé pěsti. Začala jsem se jím zabývat, četla jsem nějakou literaturu, hledala učitele… Ale nebylo to snadné, hlavně proto, že tehdy tady ještě nebyli Asiati. Zorka Jandová mi tenkrát dohodila učitele, který nás učil základní sestavu „24“. I pak jsme chodili ke stejnému učiteli, ale nato jsem byla na nějakých závodech, kde jsem viděla cvičit Asiaty a řekla jsem si: „Hm, to by chtělo něco akčnějšího…“ A vyhrálo to wu-shu. Vždycky mi byly blízké sestavy se zbraněmi, protože jsem měla pocit, že zbraň dodělá tu dynamiku. Když jsi někam přišla s tím, že chceš dělat bojové umění a bylo ti pomalu čtyřicet, nepřipadala sis stará? Připadala jsem si tupá. Když máš dělat každou rukou něco jiného, do toho kroky, nepravidelné, stylizované… zdálo se mi, že mi celé tělo překáží. Ale brzy jsem zjistila, že tenhle pocit se dostavuje při učení každé nové sestavy, je to takový extrakt asijské filozofie, který tě udržuje v pokoře a nikdy nejsi mistr světa… a to vlastně fajn. Když jsem byla letos na tom soustředění, tak tam byla jen jedna starší paní, která ale cvičila tai-chi… a pak přijeli nadupaní mlaďoši… Ale říkala jsem sama sobě: „Nikdo ti nestojí s pistolí u spánku a nenutí tě dělat ten kop až na hrdlo, můžeš ho dělat do výše pasu, nebo kolena…“ Ale já to vydržím tak dvakrát třikrát a pak házím nohama, až si natáhnu nějaký sval. Ale! Když se pak dělají nějaké exhibice, tak je pravda, že nemám v sobě takovou dynamiku jako pětadvacetiletý kluk, ale mám v sobě klid, který on teprve hledá.

Babička a cvičí bojové umění, to je tedy opravdu originální!
Mně se babička tak nějak přihodila! Dominika – dcerka zesnulé Ondřejovy dcery– mi neříká: „Babičko,“ ale: „Lubo“. Je ráček jako já s Ondřejem, tak jsme taková račí skupinka. Ale zas taková novinka to pro mne nebyla; jsem z pěti sourozenců, kteří mají také děti, takže jsem pořád obklopená drobotinou. Je fajn, je to bezva holčička a já doufám, že bude vyrůstat v prostředí obklopeném láskou.

Na svatbu s Ondřejem Neffem se tě asi ptal každý, ale napadá mne – miluješ sci-fi jako on?
V životě jsem nečetla sci-fi knihu! Když jsem Ondřeje pak měla doma, tak přišla samozřejmě „povinná četba“. Ale prohlásila jsem: „Jestli mám sci-fi poznat, tak mi dávej jen to nejlepší!“ A tak jsem četla třeba Piknik u cesty. A pak čtu samozřejmě i Neffa, hlavně tehdy, když vzniká. A dělám takzvaného „blbého čtenáře“, protože když něčemu nerozumím, tak mi to musí vysvětlit. A musí to vysvětlit i v té knize. To, že jsme se setkali v jedné literární kavárně, kde Ondřej četl jednu svoji povídku a já Čapkovy cestopisy, byl malý zázrak – jinak by se naše světy asi nikdy nestřetly. Věděla jsem, že nějaký Neff napsal Sňatky z rozumu, ale bylo mi jasné, že to asi nebude tenhle a tak jsem ho zařadila mezi překladatele. A on vůbec netušil, že nějaká Ljuba Krbová existuje! Pozval mne do vinárny… a brzy jsme zjistili, že jsme založením stejní. Máme rádi klídek i pohyb, rádi se smějeme, cestujeme, ale hlavně – oba dva milujeme šílené nápady. Nikdy se nestalo, že by Neff pronesl nějaký požadavek a já mu řekla: „No to ses zbláznil!“

Prozraď mi nějaký šílený nápad…
Na zahradě nám spadl jeden a půl tunový kámen do nádoby na vodu. Seděli jsme u vínečka a Neff povídá: „Musíme ten šutr zvednout.“ A já na to: „To bude chtít nějaký jeřáb…“ „Už to známe, pořád po zahradě stěhujeme jako staří ptahotepové kameny z místa na místo…“ on na to.“ A já: „Ale po válečkách, nikdy jsme nezvedali jeden a půl tuny!“ „Pojď, zkusíme to…“

A zvedli jste ho?
Ten večer asi o dvacet čísel a ráno dalších dvacet, další večer zase o kousek a postupně jsme ho dostali nahoru.

Takže jsi bojovnice i v přenesením slova smyslu?
Oba dva jsme bojovníci, neradi se vzdáváme. Prohra je něco jiného, ta je daná okolnostmi, ale vzdát se? To ne. A to máme oba společné.

Šárka Schmidtová, srpen 2009, My Life


Liščí nora v ohrožení (TV Magazín, 4 / 2010)
S manželem hrajeme jedůvky (TV Pohoda, 2.12 / 2009)
Jsem bojovnice! (My Life 8 / 2009)
Bude to tak, jak sama chcete (Vlasta 8 / 2009)
Divadlo je adrenalinový sport (Skvělá, 2 / 2008)
Nikdy dceři nemluvím do života (Super.cz, 7.11.2007)
Můj chlap je parťák do nepohody (Překvapení, 19.6.2007)
Do roka se budu vdávat (Sedm pro ženu, 24.4.2007)
Asi se budu potřetí vdávat! (Super.cz, 17.2.2007)
Co mě naučila moje dcera (10.1.2007)
Odbornice na potvory (Televize.cz, 15.9.2005)

Na jiných webech:
Záznam chatu ze čtvrtka 9. září 2004 (webová stránka ČT+)
 .
 .

počítadlo.abz.cz

 .    webová stránka
   herečky Ljuby Krbové
   kontakt Ljuba zavináč Krbová.cz
   foto v hlavičce:
   (C) Majka Votavová
  .