Mám radost, že jste si udělali čas a navštívili moji stránku. Je malým vítězstvím mého souboje s počítačovou technikou a tak doufám, že se bude zlepšovat postupně s mými pokroky. :-) Pro stejně (ne)zdatné přidám malý návod: základní informace o mně jsou zde, filmografie a jiné zločiny zanechaly stopu zde, novinářský pohled na mne najdete zde, učesaná, nalíčená a usměvavá jsem zde a všelicosy bude asi nejčastěji obměňovaná a doplňovaná rubrika mých fotografických pokusů, tam mám svoje fotografické galerie.

 
 .smmmm

Bude to tak, jak sama chcete

Herečku Ljubu Krbovou vídáte pravidelně jako Aničku v seriálu Ulice. Prázdninová přestávka skončila a ona se oblíbené role zase vrací. V jejím případě je slovo návrat docela na místě. Během prázdnin podnikla další dobrodružnou cestu na odlehlý konec světa. Tentokrát se s manželem Ondřejem Neffem vydala do Koreje. Lovit. V poslední době už je to jejím zvykem. Lovit snímky s duší svým fotoaparátem. Ljuba Krbová nabízí k rozhovoru tolik témat, že by na ně bylo potřeba mnohem víc místa, než je obvyklých pět stránek. Když si všechny otázky svědomitě připravíte s povzdechem, že na mnohé vůbec nedojde, máte pak při setkání navíc potíže mezi ně nevyhrknout třeba: „Jak to děláte, že tak senzačně vypadáte?“ nebo: „Kde se shání ten neuvěřitelně optimistický výraz?“ případně: „A tenhle osvobozující nadhled je dědičný?“

Nedávno jsem četla článek o tom, že život s člověkem, který pracuje v oboru IT je složitý. Váš současný manžel byl, mimo jiné, průkopníkem internetu a v moderních technologiích se vyzná. Cítíte, že je od nás, počítačových „smrtelníků“, odlišný druh?
Zrovna u něho by se to asi špatně posuzovalo. A navíc... Co já bych mohla posuzovat, když komedianti jsou taky hodně zvláštní druh, že? (smích) Pravda je, že v osobě Ondřeje mám doma člověka nesmírně renesančního, který fotí, píše romány, maluje obrazy, pěstuje japonskou zahradu a to jmenuju jen namátkou. Těžko by se dal vměstnat do jakékoliv kategorie a přiznám se, že mi to na něm velmi imponuje. Ano, v okamžiku, kdy je na chvíli „ajťák“ a odmítá přijít hned sníst nějakou krmi, kterou jsem mu s láskou připravila, mi trošku zvedá tlak. Ale jinak musím říct, že má na mě v tomto směru natolik „zhoubný“ vliv, že nedávno s uspokojením pozoroval, jak piju svůj oblíbený čaj v meditačním posedu, ale mám před sebou notebook a čtu přitom na něm zprávy.

Přistoupila jste na tuto „technizaci“ své osoby dobrovolně, nebo to vyžadovalo ze strany partnera nějaký, řekněme, tlak?
Já se pokroku jako takovému nebráním, jen si dávám pozor, aby mi nekradl čas. Proto třeba nemáme televizi, na tom se s Ondřejem shodneme, a naše okolí se pořád ještě občas diví. Ale v případě počítače jsem pochopila, že mi naopak může s lecčíms pomoct. Tak se jeho stále hlubšímu pronikání do života nebráním. Pořád ještě mám pocit, že jsem já jeho pánem a doufám, že si všimnu včas, kdyby to mělo tendence se zvrtnout.

Prohlížela jsem si fotografie na vaší webové stránce. Zaujala mě úžasná fotka pakoňů na řece Mara... Jak velkou trpělivost máte při čekání na břehu africké řeky, než půjdou pakoně?
Já si myslím, že mě umění čekání naučila bojová umění. Základem všeho je ujasnit si, co vlastně chcete. A pokud bude zrovna vaším obrovským přáním vyfotit pakoně na řece Mara, tak tam prostě budete čekat, dokud nepůjdou. Kdyby vám na tom tolik nezáleželo, pokrčíte rameny a nečekáte. Tak to asi nebyl TEN sen. Samozřejmě se to nevztahuje jen na pakoně na řece Mara, to je zrovna jen dobrý příklad. Jde vlastně o základ mého životanázoru, tak jak se mi během let zformoval. Záleží taky samozřejmě na tom, jakým způsobem čekáte. Jestli jen koukáte a samonasíráte se, že pakoně nejdou, nebo ten čekací čas nějak využijete. Konkrétně na řece Mara k focení spousty dalších zajímavých objektů. .

Fotografujete raději zvířata nebo lidi?
Co se zvířat týče, zpětně si uvědomuju, že jsem byla velký klikař. Velký! Ostatně zpočátku jsem měla pocit, že všechny moje fotky jsou víceméně klika (smích). Lidi fotím moc ráda, ale stylem, kterému se říká street fotografie – v jejich přirozeném prostředí, nestylizované. Čím dál víc zápasím s morálním dilematem, jestli na to mám vlastně právo, jen tak je „cvaknout“ vlastně ze zálohy. Jsem radši, když fotografovaný člověk souhlasí, když navážeme hlubší komunikaci. Na takové cestě ovšem fotografujete s manželem oba. Jak to snáší mužská ješitnost, když vám se podaří lepší fotka? (smích) Ondřej je velkorysý člověk, který mě v tomto novém koníčku od samého začátku nesmírně podporuje. Všechno, co ve fotografii umím, umím díky němu, a to myslím vážně. On mě učí techniku, on mě učí editovat a on je opravdu ten formát, který je schopen říct: „Hele odtamtud jsi přinesla lepší fotky ty.“ Vím o vás, že pokud jedete na cesty ve skupině, býváte jediná žena. Pociťujete to nějak? Bere parta chlapů v divočině na ženskou nějaké ohledy? Že by mi někdo nosil objektiv? To ne. Každý si nese, co sám potřebuje. Já nevyžaduju žádné zvláštní ošetření, abych tak řekla, protože mám někdy pocit, že v okamžiku, kdy jedeme na takovou výpravu, stává se ze mě tak trochu chlap. Nikoliv v tom smyslu, že bych se třeba ráno neučesala, ale tím, že se najednou dokážu soustředit na jednu jedinou věc. Možná to ze mě chlapi cítí a nemají potřebu cokoliv mi nosit nebo mě brát do náručí při přechodu řeky. A popravdě řečeno, ani bych si žádné ohledy nedovolila prosazovat, protože tím bych ostatním situaci hrozně ztížila. Bývá mi ouvej. Ale přišlo by mi nefér fňukat. Nedávno jsme podcenili nadmořskou výšku a všem nám v těch končinách nad pět tisíc metrů bylo poměrně blbě. V tu chvíli jsem fakt neměla pocit, že by mi kňourání mohlo nějak vytrhnout trn z paty.

Dovolila jste si alespoň ten ženský luxus něčeho se štítit? Hadů, myší?
No... (usmívá se) Je pravda, že v jednom africkém kempu, kde jsme stanovali, si šel Ondřej v noci odskočit přede mnou a svítil si při tom mobilem. Když se vrátil, povídá: „Nesviť. Běž po paměti.“ Až ráno mi řekl, co kolem sebe viděl za havěť.

Toužíte se vracet na místa, která jste poznala?
Jsou místa, kde jsem ráda byla, ale vracet se tam nechci. A jsou místa, kam se vracet chci a někdy jen tak hledám na internetu letenky, i když vím, že je to jen taková hra, protože časově se utrhnout není vůbec snadná věc. Zvládneme naplánovat tak jednu fotovýpravu s kamarády ročně, jinak jsme „typický diářníci“, kteří si proti sobě sednou a snaží se domluvit alespoň prodloužený víkend. Máme velké štěstí, že jsme v tomhle symbiotické bytosti, že oba cestování milujeme. Ono nejde jen o to někam se podívat. Cestování vás nesmírně vytrhává ze stereotypu a dává vám jiné oči, které vám dovolí podívat se na vlastní starosti v jiném úhlu. No a pak taky zjistíte, v jakém přepychu si tady přes všechny nářky žijeme, protože ve světě nevidíte samozřejmě jen pěkné věci, například v rovníkové Africe. Hned se vám zdravě upraví žebříček hodnot. Když jste se s budoucím manželem potkali v Literární kavárně, věděla jste vy o něm, že je slavný spisovatel sci-fi a věděl on o vás, že jste velmi známá herečka? Já se přiznám, že jsem znala díla jeho tatínka, takže jsem věděla, že Sňatky z rozumu napsal někdo jiný, než ten pán, který s námi sedí u stolu. Nějak jsem si ho ale zařadila mezi překladatele a v tom smyslu jsem s ním taky komunikovala. (úsměv) A on byl zase překvapený mojí profesí, protože na televizi se nikdy nedíval a do divadla chodil jen sporadicky.

Jste vdaná potřetí a já hledala profese vašich manželů. Vím, že první byl lékař, druhý netuším...
Kameraman.

A třetí mimo jiné spisovatel. Dají se ty životy s různými muži nějak porovnat?
Těžko. Moje muže ale spojuje silná osobnost, všichni se dokázali velmi dobře uplatnit v oboru. Já jsem se ovšem vedle nich vždycky snažila být platným členem týmu. Nebýt jenom paní Servis. I když mi nevadí vytvářet zázemí pro mužského, který za to stojí. Takže... Popravdě řečeno... Nejsem si jistá, jestli Ondřej ví, kde máme ručníky. (smích) Ale nestěžuju si, protože jsem si to tak zařídila. Všechno bude tak, jak si to sama zařídíte. Jak to člověka připraví na život, být nejstarší sestra čtyř mladších sourozenců? Připraví. Měla jsem dokonce takový pocit, že je to nejlepší antikoncepce (smích). Do mateřství jsem se moc nehrnula. Je v tom ale velká výhoda, dostat od osudu velkou rodinu. Mám čtyři bratry, kteří mi vždycky pomohli, když jsem potřebovala. Pokaždé, když se koná rodinná sešlost, kde mluví spousta lidí najednou a mezi psy pobíhají děti různého věku, Ondřej kroutí hlavou: „Jak já, úplná sirota, jsem ke všem těm lidem přišel?“

Kdysi jste o sobě řekla, že máte uvnitř atomové jádro, které postupně opracováváte. Jste s tím daleko? Osvojila jste si třeba schopnost kompromisu?
Jé... dávno! Kompromisy by se měly do života pustit a dohody uzavírat, protože díky nim ztratíte mnohem méně energie a času, než bojem. Když jde o věc principiálního významu, potom má smysl, jak se říká, rvát se až do posledního dechu. Ale pokud se jedná o takové malichernosti, jako je třeba uražená ješitnost, nemá cenu se tím zdržovat.

A v jakých situacích to atomové jádro stejně nekontrolovaně probublá na povrch?
Zkrátka vás taková situace vždycky nečekaně překvapí. Myslím, že máme s Ondřejem zatím velké štěstí, protože on je podobná povaha. Doteď se nám ty probublalé okamžiky nesetkaly. Moc si nedovedu představit to magma, které by v takovém případě vyvřelo.

Nenapadlo vás někdy, jestli pro váš vztah s Ondřejem Neffem neplatí slova písničky Marie Rottrové: „Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi, mohli jsme se vznášet výš, nad zemí.“?
Myslím, že ne. Možná bychom se nějak minuli... Myslím, že se všechno stalo přesně tak, jak se to stát mělo. A třeba by nebylo od věci, kdyby se všichni brali až po padesátce. (úsměv) Teprve když bezpečně vědí, co od života můžou čekat a co ne.

Box: Na co nezapomene
Po dvanácti letech chystání se Ljuba Krbová letos podívala do Číny, která je kolébkou bojového umění a filozofie wu-šu, kterému se mnoho let věnuje. Cestu do Číny označuje za zlomový okamžik svého života. „Měla jsem několik přání, které jsem si tam chtěla splnit. Zacvičit si u chrámu Nebeského míru v Pekingu, což se mi podařilo. Nejela jsem tam exhibovat nebo se předvádět. Hledala jsem v tom přilehlém parku, které je pro vyznavače wu-šu naprosto magickým místem, někoho, s kým bych si mohla zacvičit. To místo má obrovskou atmosféru. Nakonec jsem se připojila k jedné skupině, mohla jsem si s nimi zacvičit oblíbenou sestavu a ohromně mě to dojalo, moc mi to dalo. Stejně jako možnost setkat se s uměním kaligrafie, malování písmen, které je samo o sobě také jedním ze způsobů meditace. Než domalujete znak na zem, vypaří se. Má to svůj zvláštní význam, všechno je pomíjivé. Kdybych si z Číny neodvezla nic jiného, tak tyhle dva zážitky jsou moje obrovské bohatství.“

Box: To je ona
Ljuba Krbová, herečka

Narodila se v Hradci Králové, vystudovala pražskou konzervatoř. Už jako studentka se objevila v populárním seriálu Zkoušky z dospělosti. Seriálů má na svém kontě mnoho. „Ohrnovat nad nimi nos je chyba. Vždycky se něco naučíte, dostanete možnost zůstat zahřátá, v akci. Připravená a roztrénovaná. To je strašně dobrý pocit. Nezabýváte se totiž takovými věcmi, jako jsou světla nebo kamery, protože jste zvyklá. Tím pádem můžete využít všechen potenciál, který v sobě máte.“ Je na volné noze, působí například ve Strašnickém divadle – určitě se v nadcházející sezóně vypravte na syrovou hru o lidských vztazích Věrně nevěrní (hereckým partnerem je Jan Zadražil). Obsazovaná dabingová herečka. Loni v srpnu se provdala za spisovatele Ondřeje Neffa, dospělá dcera Anna Marie z prvního manželství studuje práva. S dcerou má herečka podle svých slov krásný otevřený vztah. „Občas si říkám, kde se v ní vede tak obrovská disciplina a touha vypořádat se se všemi těmi fascikly plnými paragrafů.“ Vnučce svého manžela Dominice nahrazuje babičku. „Dominika jako by od přírody dostala do vínku sílu. Je fortelná, veselá, otevřená. Přesně taková, aby dokázala překonat velkou životní zkoušku.“ Dominičina maminka Irena zemřela násilnou smrtí. Na neštěstí, se kterým se rodina vyrovnává, nám etika nedovolila se ptát.

Box: Co o ní (asi) nevíte
Oba rodiče hráli ochotnické divadlo.
Bratr Martin v dětském věku hrál. Znáte ho jako Jindru ze seriálu My všichni školou povinní.
Když na ulici zakopne, napadne ji, že vyšla z formy. Pokud shodíte skleničku ze stolu, pravděpodobně vám ji chytí.
Má abnormálně silný smysl pro pořádek. „Úklid mi nedělá žádné potíže, uklízím ráda. Kolikrát, když to vypadalo s prací na štíru a já byla s dcerou sama, jsem konejšila obavy záložním plánem: „No tak bych chodila někomu pomáhat v domácnosti. A co by se stalo? Nic.“

Jana Divišová, Vlasta, srpen 2009


Liščí nora v ohrožení (TV Magazín, 4 / 2010)
S manželem hrajeme jedůvky (TV Pohoda, 2.12 / 2009)
Jsem bojovnice! (My Life 8 / 2009)
Bude to tak, jak sama chcete (Vlasta 8 / 2009)
Divadlo je adrenalinový sport (Skvělá, 2 / 2008)
Nikdy dceři nemluvím do života (Super.cz, 7.11.2007)
Můj chlap je parťák do nepohody (Překvapení, 19.6.2007)
Do roka se budu vdávat (Sedm pro ženu, 24.4.2007)
Asi se budu potřetí vdávat! (Super.cz, 17.2.2007)
Co mě naučila moje dcera (10.1.2007)
Odbornice na potvory (Televize.cz, 15.9.2005)

Na jiných webech:
Záznam chatu ze čtvrtka 9. září 2004 (webová stránka ČT+)
 .
 .

počítadlo.abz.cz

 .    webová stránka
   herečky Ljuby Krbové
   kontakt Ljuba zavináč Krbová.cz
   foto v hlavičce:
   (C) Majka Votavová
  .