Mám radost, že jste si udělali čas a navštívili moji stránku. Je malým vítězstvím mého souboje s počítačovou technikou a tak doufám, že se bude zlepšovat postupně s mými pokroky. :-) Pro stejně (ne)zdatné přidám malý návod: základní informace o mně jsou zde, filmografie a jiné zločiny zanechaly stopu zde, novinářský pohled na mne najdete zde, učesaná, nalíčená a usměvavá jsem zde a všelicosy bude asi nejčastěji obměňovaná a doplňovaná rubrika mých fotografických pokusů, tam mám svoje fotografické galerie.

 
 .smmmm

Divadlo je adrenalinový sport

Rok 2008 jste zahájila neobvykle, vernisáží výstavy svých fotografií z africké Keňi. Nastoupila jste novou uměleckou dráhu?

Všude čtu, že rok 2008 přinese mnoho změn ve veřejném i soukromém životě. Je pravda, že mi hned na svém začátku přinesl úplně novou zkušenost. Tou byla vernisáž v galerii Svatoš, kde vystavuji své fotografie spolu se čtyřmi přáteli. Vašek Šilha je jediný profesionál mezi námi, můj přítel Ondřej Neff je guru české digitální fotografie, Honza Svatoš je mladý student FAMU a Jirka Vepřek už léta fotografuje ze záliby. Musím přiznat, že jsem měla velkou radost, že mě mezi sebe vzala tak vybraná společnost. Zároveň jsem se bála, jestli v takové konkurenci obstojím. Fotím totiž poměrně krátkou dobu.

Kdy jste s tím začala?

Vlastně od doby, kdy jsem se musela rozhodnout, zdali budu dál pasivně překážet Ondřejovu focení. On totiž fotí prakticky pořád, buď pro sebe nebo testuje nějaký nový fotoaparát. Fotoaparáty jsou s námi všude, na dovolených, na procházkách v lese, při nákupech v centru Prahy. Různé součástky, objektivy a nabíječky se povalují po celém našem domě. Mohla jsem tedy dál jen koukat a čekat, nebo to zkusit taky. Volila jsem to druhé.

Co pro vás fotografie znamená?

Počátky byly neohrabané. Brzdila mě i moje nechuť k technickým znalostem. Navíc jsem se vztekala, když mi někdo chtěl radit. Až později jsem přišla na to, že se musím naučit přístroj obsluhovat, ať se mi to líbí nebo nelíbí.

Šlo o zvládnutí profese?

To je moc silný výraz. Jde o základní technické zákonitosti.

Profese je podle vás tedy něco víc, než technika?

Určitě.

Co pro vás znamená?

Je toho víc dohromady. Projevuje se v přístupu k práci. Patří k ní určitě i zkušenost a samozřejmě píle a pokora. Budu mluvit o profesi herecké, v té mám zkušeností hodně. Zúčastnila jsem se spousty všelijakých projektů a přece bych si netroufla tvrdit, že hereckou profesi ovládám. Dokonce si ani nejsem jistá, zda o to stojím. Jestli mě něco na herecké profesi baví, tak je to hledání, je to cesta. A k cestě samozřejmě patří setkávání.

Mám tomu rozumět tak, že určitou nejistotu považujete za součást herecké profese?

Asi ano, asi by měla být součástí profese. Sebevědomé uspokojení vede k mechanické práci, to pak je pustá macha. Do té když člověk spadne, těžko se dostává zpátky.

Jak poznáte, že nejste v tom, čemu říkáte macha?

Pohyb v neprobádaných končinách bolí. Říkáte si: člověk by měl dělat to o čem ví, že umí. Proč by se měl pouštět do něčeho, co mu může poškodit u diváků kredit a dobré renomé? Každá špatná divadelní inscenace je rána, která vám pošramotí sebevědomí. Takovému opatrnictví se chci bránit. Musím si opakovat tu starou moudrost, že co tě nezabije, to tě posílí.

V poslední době vás lidé znají především z televizního seriálu Ulice. Co pro vás Ulice znamená? Může vám poskytnout prostor pro hledání, anebo je to už ta macha?

Je to především zkušenost, kterou zažívám poprvé. A to se netýká jen mě, je to novinka pro nás pro všechny, kdo se ho účastníme. Je to projekt, který svou kvantitou a délkou trvání nemá u nás obdoby. Nekonečný seriálu nás ještě nikdo nezkusil natočit.

Je to tedy ještě to hledání?

Ten příběh se vyvíjí a je v něm pořád něco nového. Hraju v něm postavu Aničky. Tahle postava byla původně napsaná jako zapšklá pomlouvačná stará panna. Pak nečekaně nalezla lásku. Vztah k mužskému Aničku úplně obrátí a stala se z ní empatická příjemná ženská, která chce adoptovat dítě a je nadšená z toho, co jí život po čtyřicítce poskytl.

Čím jste k jejímu vývoji přispěla?

Ta naše Ulice je specifická tím, že pracujeme na jednom pracovišti všichni dohromady, režie, scénáristi, produkce. Moc dobře se známe, co v kom je a tak si myslím, že mi scénáristi vyšli vstříc a pomohli mi postavu Aničky vypracovat novým směrem. Jenže teď právě nevím, jestli tohle není ta slepá ulička, o které jsem prve mluvila. Protože už několik cyklů – to je v naší hantýrce deset dílů seriálu – se nestalo nic dramatického. Pořád hraju tu hodnou Aničku, která každému podá pomocnou ruku. A herečka ve mně pořád čeká, že to odněkud pořádně zahřmí.

Stýská se vám po postavě pořádné potvory? Máte přece tu pověst, že je to vaše specializace!

Myslím, že ideální je vyrovnaný stav. Na divadle mám ráda, když se střídá komedie se srdceryvným příběhem. Takže, kdybych si mohla vybrat, ráda bych vedle hodné Aničky opravdu hrála nějakou pěknou bestii. V každém z nás je doktor Jekyll a pan Hyde! Sice nevím, jak bych to stihla, ale pan profesor Parkinson nás učí, že člověk si vždycky nějaký ten čas najde.

Jednu bestii přece hrajete v divadle Bez zábradlí!

Ano, v komedii Kdes byla dnes v noci od Alana Ayckburna. Hrajeme to už dvanáct let! Ta nevěrná Fiona je taková sladká bestie, která si to užívá, protože se tváří tak roztomile, že jí všichni všechno odpustí.

Byla taková od začátku?

Ne, na začátku ta poloha nebyla jasná. Hru režíroval Jiří Menzl a postavil ji moc dobře, jenom ta Fiona nějak plavala mimo.

Co jste s ní provedla?

Když člověk hraje bestii, musí pro ni najít nějakou omluvu. Musí najít něco, co její jednání vnitřně ospravedlní. I pro toho herce. Pak se to ospravedlnění přenáší i na diváky. Potom je i jinak odsouzeníhodné jednání přinejmenším pochopitelné. Proto mám ráda silné postavy, ať je to lady Mackbeth, Hypodamie. To všechno jsou strašné bestie a přece je mám ráda, protože mi dovolí pustit ze sebe běsy, které musím v civilním životě držet na uzdě. Musím je zpracovat do formy, která je pro mě přijatelná. Možná že je to psychoterapie, která mi usnadňuje život v civilu. Každý herec je klubko emocí a vášní a je dobře, když si je odbude v práci a netahá je do rodiny.

Profese je pro vás tedy řemeslo, hledání a také umění najít ventil?

Určitě. Jsem žena temperamentní a kdybych přetlaky neventilovala, pohroma by na sebe nenechala čekat.

Ptal jsem se na fotografování a vy jste svoji novou zkušenost soustředila na vernisáž! A co v terénu, jak se cítíte s fotoaparátem?

Myslela jsem, že je to hezká zábava, která člověka naučí se dívat kolem sebe novýma očima. Až za poslední rok jsem zjistila, že je to záležitost psychiky. Když se vztekám, nedokážu udělat dobrou fotku. A naopak, když fotím několik dní za sebou a mám klid, dostávám se do skoro až loveckého rozpoložení. Pak se stane, že jsem sama překvapená, že jsem to fotila já. To mě povzbuzuje k další práci, abych se dostala o další level výš. V roce 2007 jsem měla hodně příležitostí, byl to pro mě zatím nejúspěšnější rok.

Může vám fotografie pomoci v herectví?

Přemýšlela jsem o tom. Souvisí to s výtvarnou prezentací hereckého projevu.

Jak?

Herec je na jevišti výtvarný objekt. Záleží na tom, jak vypadá, jak se pohybuje, jaká má gesta a chůzi. Napětí, uvolnění, grimasy, práce s tělem, gestem, obličejem, to je trojrozměrné výtvarno. Proto mám radost, když se tomu výtvarník inscenace přizpůsobí a pochopí, co má kostým vyjadřovat a signalizovat. Určitý kostým mi práci usnadňuje a jiný ji ztíží. Je strašné bojovat s exhibujícím výtvarníkem.

Myslíte, že fotografická zkušenost vám pomůže si vytříbit výtvarný pohled?

Ano, věřím, že by mi mohla pomoct. Stejně jako mi v pohybu pomohla moje letitá zkušenost baletní a praxe v bojových uměních.

To co říkáte mi připomnělo japonské divadelnictví.

Mrzí mě, že jsem nikdy neviděla naživo ani divadlo Nó, ani čínskou operu. Znám je ze záznamu a to je samozřejmě okleštění. Přesto je mi jasné, že jsou mi velice blízké.

Silné výtvarné pojetí je patrné v inscenacích Strašnického divadla, kde hrajete ve třech hrách.

Ano. Tam nám jde scéna hodně naproti. V Údolí včel je řešená jako rytmus černých a bílých ploch. Není v ní nic, v čem by se mohl herecký projev ztratit. Sebemenší gesto je tu výmluvné, protože diváka nic nerozptyluje. Je to podívaná úplně jiného druhu, Herecký projev musí být neokázalý a i když to zní banálně, musí být hluboký. Körnerův příběh je o podstatných věcech života a o těch se dá mluvit málo slovy. Jenže ten projev musí být vyrvaný z útrob. Vyrvaný z vrstev, které člověk má a které si chrání, aby se v nich moc nevrtalo.

Je to pozvání na návštěvu k panu Hydeovi?

Ano, na návštěvu k panu Hydeovi.

Údolí včel předcházela inscenace Meyrinkova Golema. Stála na stejných principech?

Ano, to byl první projekt Divadla Company. Režisérka Eva Bergerová odvážně redukovala složitý mnohorozměrný Meyrinkův román na příběh odehraný třemi herci a přesto se jí podařilo zachytit všechny podstatné roviny románu. Když jdeme Golema hrát, nikdy nevíme, jak to dopadne, ale zase se nikdy nebojíme, že to dopadne špatně. Našimi nejlepšími kritiky jsou naši muzikanti. Jsou s námi celou dobu na jevišti už desítky představení, a ti když nás pochválí, je to nad všechny oslavné kritiky a ceny Thalie. Strašnické divadlo je mladé a ještě si hledá svou diváckou klientelu. A co je mi na něm nejvíc sympatické je to, že se tam všechna představení hrají naplno. Když je člověk ve stálém angažmá, někdo si třeba řekne, proč bych se nešetřil? Proč bych se štval, když tu mám své jisté? Ve Strašnicích tohle nikoho nenapadne. Tam hrajeme každý večer jako o život.

Nejsou to kyselé hrozny, protože trvalé angažmá nemáte?

Ne. Trvalé angažmá už nikdy nechci. Zvykla jsem si na svobodu. Nechci chodit k fermanu a přetahovat se s panem Vopršálkem a slečnou Žižílkovou.

Neříkejte mi, že si děláte jen to, co chcete!

Samozřejmě, nejsem Sharon Stone, abych si mohla vybírat scénáristy a režiséry. Musím dělat i běžné věci, které mě živí. Ale na divadle si chci zachovat možnost volby. Divadlo je moje královská zábava.

Vytvořila jste si tak trochu umělý amatérismus?

Pokud ho chápeme v souvislosti se slovesem amare, tak určitě. Když už jste na to zavedl řeč, říkám si, kam až bych byla schopná dojít, kdybych přišla o ty svoje obživné aktivity. Vím o spoustě mladých herců, kteří se živí všelijak, aby si tu královskou zábavu mohli dopřát. A ptám se sama sebe, zdali bych to taky dokázala. Zatím jsem ale nikdy nemusela chodit uklízet nebo prodávat v bufetu.

Co čekáte od roku 2008? Třebas právě ve Strašnickém divadle?

Rozjíždíme zatím nejvíc experimentální zkoušení. Poprvé budu spolupracovat s tandemem režisérů, dokonce s mužem a ženou. Muž by měl dodat své „ratio“ a žena cit. Nikdo neví, jak to dopadne. Nikdo nečetl text, ten teprve vzniká, píšeme ho všichni, herci i režiséři. Stojíme na bodě nula. Před námi je prázdný prostor a buď ho zvládneme pro diváky přijatelným a zábavným způsobem, anebo se s pokorou obrátíme k pánům Čechovovi a Shakespearovi. Když o tom přemýšlím, je to tak trochu adrenalinový sport.

Ptal se Jakub Nedomý


Liščí nora v ohrožení (TV Magazín, 4 / 2010)
S manželem hrajeme jedůvky (TV Pohoda, 2.12 / 2009)
Jsem bojovnice! (My Life 8 / 2009)
Bude to tak, jak sama chcete (Vlasta 8 / 2009)
Divadlo je adrenalinový sport (Skvělá, 2 / 2008)
Nikdy dceři nemluvím do života (Super.cz, 7.11.2007)
Můj chlap je parťák do nepohody (Překvapení, 19.6.2007)
Do roka se budu vdávat (Sedm pro ženu, 24.4.2007)
Asi se budu potřetí vdávat! (Super.cz, 17.2.2007)
Co mě naučila moje dcera (10.1.2007)
Odbornice na potvory (Televize.cz, 15.9.2005)

Na jiných webech:
Záznam chatu ze čtvrtka 9. září 2004 (webová stránka ČT+)
 .
 .

počítadlo.abz.cz

 .    webová stránka
   herečky Ljuby Krbové
   kontakt Ljuba zavináč Krbová.cz
   foto v hlavičce:
   (C) Majka Votavová
  .